|
|
|
|
|
|
Příběhy |
|
|
1.příběh :
Listopadová vzpomínka
Kapela Kern se rozhodně nechce pasovat do role bojovníků proti politickým systémům, ale z totáče pár vzpomínek stojí za zmínku. Někdy v zimě 1986 jsme hráli v nejmenované vesničce na Vyškovsku, o němž zlé jazyky tvrdily, že je to okres Klementa Gottwalda. Zhruba v polovině dobře rozjetého koncertu vtrhla do sálu zjevně "dobře" organizovaná místní policie a začala očividně hledat záminku ke skandalizaci kapely a k ukončení koncertu. Byl jsem jako kapelník vyzván k přerušení produkce a za posměchu kapely nahnán do " výslechové místnosti". K mému údivu na mne čekal výkvět místních strážců zákona, z nichž každý ovládal jen ten svůj osudový úkol. Takže u prvního z nich proběhla psina s kontrolou mé kapelnické licence, u druhého proběhla radovánka s dotazy na legálnost použití našich aut, třetí byl asi obzvláště vyspělý, neboť kontroloval texty, čtvrtý se zajímal o daně a vůbec peníze atd. Takhle mě dusili asi hodinu a bylo to opravdu jako ze Švejka a po těch letech na to s úsměvem vzpomínám, snad taky proto, že to dopadlo dobře a navíc i publikum v klidu počkalo na další písničky.
Tohle hlavně píši pro mladší generace muzikantů, aby všichni věděli, čím vším se kapely musely prokousávat i v zákulisí a na své současné potíže se dívali s humorným nadhledem. Tony Vodička
2.příběh :
Licenční přehrávky
Na jaře 1983 se bolševik rozhodl opět zaútočit na rockové kapely, ale po nepříliš vydařené ofenzívě z let 1981-2 (mimojiné zlikvidován Pražský výběr, Bronz atd.) se rozhodl zvolit mazanější taktiku. Vytáhl na svět novou vyhlášku, bohužel opsanou z válečného Protektorátu Bohmen und Mahren, dle níž musely kapely povinně absolvovat tzv. licenční přehrávku a u ní prokázat, že hrají minimálně 70% produkce původem ze socialistických států, to ale kapely netušily. Tuto skrytou podmínku jsem se komicky dověděl na WC při příležitosti, kdy se KERN jedné takové likvidační přehrávky zúčastnil. Řekl mi to tajně na zmíněném WC jeden člen přehrávkové komise, za což jsem ho neprodleně uctil lahví Becherovky a následně celý náš repertoár, kde se to hemžilo písněmi od Judas Priest, Iron Maiden, Black Sabbath, úplně od základu přepsal do nové podoby, kde se vyskytovaly takové názvy jako např. sovětská lidová píseň, budovatelská hymna, ukrajinská častuška atd.
Díky této šťastné náhodě KERN přehrávku přežil a mohli jsme i nadále vystupovat, i když nám komise bez udání důvodů snížila finanční ohodnocení a následující rok hrála kapela prakticky zadarmo. Další kapely už ale takovou kliku neměly, takže nemohly dál hrát. Z nich bych chtěl připomenout výborný brněnský KRABAT Pavla Řehoře, ale bylo jich mnohem víc. V roce 1984 se na přehrávky tentokrát vnutila sama kapela Kern a tam už problémy žádné neměla, i když opatrnosti bylo stále zapotřebí a všechny své dřívější problémy jsme zdárně vyřešili. Tony Vodička
3 .příběh : První profipřehrávky
Popis první profipřehrávky na jaře 1986 má hodně blízko k naprosté frašce.
Po nezbytných politických pohovorech (dotazy typu : "Jaký je ministr kultury v Rumunsku" nebo "Masmédia pod kontrolou KSČ") a po nezbytném průplachu z hudební teorie nastala hlavní psina - čili hraní.
Kapela spustila a komisi odpadly kravaty a prodloužily se obličeje, do té doby poznamenané pouze dechovkou. Jaká drzost - hrát rock před zasloužilými kmety a kulturním výkvětem Brna ! To ještě zoufalá komise netuší, že se na ně pomalu povalí přepracovaný Beethoven v podobě Ódy na radost. Kapela slyší hysterický řev komisařů - "Beethoven se v hrobě obrací, soudruzi" a proto, jako pomsta komisařů, je ukován ďábelský plán. Tož to, chlapci, zahrajte o tercii výše, slyší vyděšení muzikanti a pak ještě jednou o tercii výše a to již nejstarší akademik prchá ze sálu s výrazem Japonce v Hirošimě.
Nutno dodat, že porota nakonec zcela rezignuje a milostivě dovolí těm zlým rockerům z Kernu hrát. Šmarjá, to byla fuška ..
4.příběh :
Provalené dveře
První koncert po profesionalizaci KERNu na jaře 1986 měl být spojen s kontrolou agentury KKS Brno a celé neštěstí smělo proběhnout v sále královopolské dechovky pod patronací "několika důležitých osob".
Při nervózní přípravě čelili rozzuření muzikanti řadě nesmyslných připomínek od zasloužilých soudruhů, až se přiblížil začátek a tudíž i vpuštění diváků do hlediště. I přesto, že akce byla lehce utajována, se před kulturním domem shromáždil dav asi 800 příznivců, a tito při prvním náznaku otevření zcela provalili vstupní dveře a mimo pár rozbitých židlí stihli i převrhnout výkonové zesilovače,bcož víceméně ohrozilo konání samotného vystoupení.
Šokovaní funkcionáři v zákulisí nanovo spustili své lamentace o zpustlosti mládeže a výhružnou gestikulaci ke KERNu. Do klidu ale kapelu přivedl jediný rozumný člen komise a to pan Moša (nyní ředitel Městských divadel-muzikálové scény), když pronesl památnou větu : " Kluci, nic si z toho nedělejte, já sám celý život sním o tom, aby mi i v našem divadle takhle diváci prorazili dveře".
To byl velice trefný a vtipný postřeh, který celý KERN velice pobavil a pak, po rychlé opravě, mohl zdárně proběhnout koncert k naprosté spokojenosti kapely i diváků.
5.příběh :
Jak jsem se stal kapelníkem
Začátkem 80-tých let jsem, po rozpadu několika předchozích kapel, uvažoval nad ukončením svých hudebních aktivit. Vždy mi vadila dezorganizace, amatérský přístup, nesmyslné výstřelky muzikantů, a tak jsem si
z určitého vnitřního přetlaku vyřídil kapelnickou licenci, což tehdy obnášelo asi
roční souboj s totalitními úřady (např.vykonání tzv.kapelnického kurzu).
V kurzech jsem měl ale štěstí na lektory, neboť mnozí byli skvělými muzikanty
a hodně jsem se tady přiučil - v tomto směru vzpomínám obzvláště rád na
přísného vojenského kapelníka majora Kubáčka, který mě zasvětil do tajů
harmonie.
V době své největší krize mi zatelefonovala tehdy neznámá brněnská kapela
KERN a nabídla mi spolupráci. Vůbec jsem netušil, že toto osudové setkání potrvá bezmála 25 let a že mi přinese mnoho radostí i infarktových stavů.
V době, kdy rock byl polozakázanou protistátní činností, navíc svázanou mnoha předpisy a zákazy to rozhodně nebyla žádná velká výhra. Závěrem bych chtěl ale říct, že jsem se vždy snažil tuto funkci dělat dobře, že se mi podařilo kapelu úspěšně převést přes nejrůznější nástrahy osudu i vnitřní krize a že se snad za svoje působení nemusím stydět. To však musí pochopitelně zhodnotit druzí...
Tony Vodička.
6.příběh :
Příchod Libora do kapely
Na jaře roku 1983 měla kapela problémy s obsazením místa baskytaristy (D.Dunovský odešel na vojnu, Goliš Drápal mířil do angažmá v kapele Bronz) a
J.A.Kronek nabídl kapele svého přítele a přislíbil ho co nejrychleji přivést.
Toto setkání proběhlo 8.března 1983 při koncertu v Tuřanech. Kdo zná datum 8.3. z totality, tak ví, že to se slavíval Mezinárodní den žen, takže ve všech podnicích se tvrdě chlastalo a nepili snad jenom kojenci, jinak to všude vypadalo, jako při keltské svatbě.
Libor při představovačce podezřele vibroval a malátné pohyby omlouval tajemným nachlazením, nicmémě silný zápach kořalek všech světových značek
z jeho úst hovořil o jiné diagnóze. Asi při páté písničce se, k úděsu muzikantů, začal nebohý "Tygr" plazit po pódiu, pročež se kapela domnívala, že jde o silný záchvat již zmíněné choroby. V zákulisí však bylo podáno vysvětlení, že mu vypadla z oka umělá čočka (to byla tehdy velká vzácnost). Do konce vystoupení se takhle nešťastný "Tygr"
producíroval ještě třikrát, načež vzápětí zcela odpadl a usnul.
Musím se přiznat, že k alkoholu nemám moc vstřícný vztah, ale tak skandální seznámení mě naprosto ohromilo a řekl jsem si, že už to ani horší být nemůže a k údivu kapely jsem spícího Libora doporučil přijmout. Dlužno dodat, že se z něho posléze vyklubal velmi originální výtvarník, bavič, aranžér a vůbec velmi pracovitý člověk, nikdy jsme jeho přijetí nelitovali a s jeho jménem jsou spojeny nejlepší chvíle Kernu. Libore, jsi borec !!!!!
Tony Vodička
7.příběh :
První televizní hitparáda v Bratislavě
Na první natáčení oblíbené televizní hitparády Triangl v bratislavské televizi se kapela těšila minimálně tři týdny předem. Situaci zkomplikoval na poslední
chvíli domluvený koncert v Bzenci, ze kterého se měl KERN vrátit rychle do Brna a po krátkém odpočinku a přípravě se následně přesunout do Bratislavy.
Nikdo z nás netušil, jaký horor se z toho vyvine.
Skupina tehdy jezdila na akce hromadně i s technikou a k tomu účelu si pronajímala soukromé autobusy, které byly většinou v tragickém technickém
stavu. Tehdy měl jet s kapelou vysloužilý motocyklový závodník Jirka Mrkývka, který s vypětím všech sil udržoval vozidlo v pojízdném stavu. Protože byl velmi
šikovný a pohotový, tak většinu závad odstraňoval na místě a bez problémů. Osudný den se mu asi moc nechtělo jet, takže za sebe poslal rezervního řidiče, což se posléze ukázalo jakožto fatální průser.
Hned po odjezdu z Bzence autobus zkolaboval a následná oprava trvala přes dvě hodiny. Po ujetí dalších 5 km se objevila další závada a takhle to probíhalo celou noc. Nervózní muzikanti pomáhali nakonec taky, ale i tak kapela dojela do Brna až o půl osmé ráno. Všichni hráči byli umazaní od olejů a nasáklí smradem
z nafty a vypadali jako Komanči na válečné stezce. To už ale bylo ve chvíli, kdy měla být skupina dávno připravená v bratislavské
televizi a tak se není co podivovat nad rozzuřeností tehdejšího manažera Luboše Brunclíka.
Je třeba podotknout, že tehdy ještě neexistovaly dnes běžné
mobilní telefony, a proto je třeba poděkovat Lubošovi, že zachoval klid, rychle s Bratislavou domluvil asi čtyřhodinový odklad a zaolejovaní hudebníci se tak
stihli alespoň umýt.
Velice unavená kapela absolvovala půldenní natáčení a výsledek předčil všechna očekávání - bylo z toho první hitparádové vítězství.
Po probdělé noci to nikdo ani nečekal a tahle zkušenost odstartovala další úspěchy na profesionální dráze.
Tony Vodička
8.příběh :
Slavné pády
1) Nejslavnější let se stal Karlovi ve znojemské hale, kde kapela marně čekala na jeho příchod před závěrečným přídavkem. Po mučivých 5 minutách Karel
zničeně vylezl za bicí a až teprve po akci jsme se dověděli, že se mu rozlomila bubenická stolička, následoval pád po zádech z výšky 4 metrů, který naštěstí neskončil úrazem. Zlé jazyky ovšem tvrdí, že po tomto šoku hrál "Karlson" mnohem lépe ...
2) J.A.Kronek si v jihlavském amfiteátru prožíval hvězdné chvíle a nevšiml si, že jeho obuv je zabořená v rozpáleném asfaltu. Následná prudká otočka dopadla
tragicky a Jára si vyhodil kolenní kloub. K jeho cti je nutno dodat, že koncert se zaťatými zuby dokončil a bylo to opravdu hodně heavy....
3) Tony Vodička na vystoupení v Brně - Jamborova utíkal k přednímu odposlechu a nevšiml si kabeláže na zemi. Následoval přemet a la Jánošík na hrachu a pád na záda. Při následné autogramiádě jedna nadšená fanynka vše velice zasvěceně vychválila - tak pěkné salto s kytarou prý žádná skupina neumí ! To byla chabá útěcha, neboť vzniklá modřina začínala nad kolenem a končila v půli zad. Ani nejlepší sado - maso salon by se nemusel stydět ...
4) Při legendárním koncertu Brno - Rosnička se Tygr Machata silně rozparádil, až propadl pódiem do půli těla. Musíme ho ale pochválit, protože pořád hrál, jen ho jaksi bylo trošku méně vidět ...
5) Jediný bez větších držkopádů tak zůstává Sláva "Perry" Karásek. "Máš tedy Slávo co dohánět, už se všichni moc těšíme ..."
9.příběh :
Tony předváděl pohádku
V úvodu je třeba čtenářům připomenout známé pohádkové večerníčky o Machovi a Šebestové, kde při znělce Mach vždy sjíždí po zábradlí a blinkruje uchem - to se stane základním motivem následujícího příběhu.
Koncert v České Třebové měl být posledním v jedné delší koncertní šňůře a kapela přerážela stoupající únavu různými ptákovinami. Tady chtěl trošku přispět Tony, a tak těsně před vystoupením se v náhlém pominutí smyslů rozhodl využít místního zábradlí do šatny, s voláním "Pánové, znáte Macha a Šebestovou ?" nasedl na zábradlí a jel ...
V polovině dráhy se objevil nečekaný průšvih v podobě vyčnívajícího hřebíku a na nějaké reakce již bylo žalostně málo času. Po malém křupnutí přistál rázem
vyděšený Toník za chechotu muzikantů v šatně zcela nahý, jelikož hřehík se postaral nejen o roztržení kalhot, ale zůstaly na něm smutně viset i nebožákovy slipy.
Po pětiminutovém záchvatu smíchu jsme museli rychle řešit, v čem má jít Tony vůbec hrát, protože náhradní kostýmy již byly na cestě do Brna. Paní pořadatelka duchapřítomně přinesla šití a po provizorní opravě se mohlo hrát. Nutno ale podotknout, že hrál Tony dost nervózně, neb kalhoty byly sešity jen narychlo a pod nimi už nic neměl, takže nějaké rychlejší pohyby se holt nekonaly.
10.příběh :
Karel chudáky k ještě větší bídě přivedl
Před lety se jistá brněnská formace velice vehementně domáhala toho, zdali by si nomohla zahrát jako předkapela KERNu. Poměrně dlouhou dobu to nešlo prosadit, především kvůli nesouhlasu poředatelů, a tak natěšení hoši prohlásili, že budou hrát třeba i zadarmo. To se docela zalíbilo pořadateli kdesi
u Hradiště, tudíž konečně mohli naši kluci dostat příležitost. Po vydařeném koncertu se obě kapely vracely do Brna autobusem, no a Karel začal hochy
provokovat, že by si rád zahrál mariáš, který tehdy v Kernu nikdo neovládal. Muzikanti z druhé kapely mariáš znali, takže hazardní hra mohla začít.
Sázky se postupně zvyšovaly, a 10 kilometrů před Brnem nadešla osudová chvíle. Vzduchem začaly létat sázky o stokoruny (ty měly tehdy mnohem větší
hodnotu, než dnes) a nakonec nebožáci vsadili všechny peníze, které měli u sebe. To už nad karbaníky stál nevěřícně celý autobus a nervy pracovaly naplno.
Silným manévrováním Karel druhou kapelu naprosto zmátl a peníze putovaly do jeho kapsy. Zklamaní hudebníci poté odcházeli v Brně se slzou v oku, s ujištěním, že už na další kšeft raději nepojedou.
Tohle tedy, Karle, byla naprostá surovost - obehrát chudáky o poslední peníze - za to se budeš v pekle smažit v nejhlubším hrnci ...!
11.příběh :
Byli jsme párkrát okradeni
Během těch let, co kapela vystupuje, jsme zažívali i chvíle nepříjemné, kdy jsme se setkali zblízka s lidskou nízkostí. K takovým momentům patřilo i třeba čelit
krádeži.
Začneme prvním, trochu veselejším případem. Při koncertu v Košicích někdo zadním vchodem vešel do nestřežené šatny a mimo pár drobností ukradl i
měřící přístroj, který byl evidován na KKS Brno. Přivolaná policejní hlídka vše vyšetřovala velmi ležérně, až hudebníci zjistili, že je ožralá, jak zákon káže.
Proto jsme museli přivolat na pomoc jejich nadřízeného operačního důstojníka, ale tady to,bohužel,nevypadalo o moc lépe. Proto jsme pátrání raději po dvou hodinách vzdali a uvedený přístroj KKS posléze zaplatili.
Jiné případy jsou ovšem o něco smutnější. Např. na zkoušky KERNu chodili před léty dva snaživí fandové, z nichž se později vyklubali velice vykutálení hoši. Jednou ráno jsme našli rozkopnuté dveře u naší zkušebny a největší ztrátu zaznamenal Slávek, kterému byla odcizena zbrusu nová kytara Explorer i s ladičkou. Je jasné, že se pak už oba hoši ani neukázali.
Jiný případ se stal Tonymu po velmi zdařilém koncertu ve Zlíně, kde k němu přistoupil velmi sympatický muž s nabídkou pomoci při nakládání aparatury. Přiložený kufřík s efekty (mj.wah King Vox) se už nikdy nepodařilo vypátrat.
Karel čelil mnoha krádežím, z nichž nás obzvláště vytočil případ, kdy za ním přišly na brněnském náměsti Svobody jeho děti a chvilková nepozornost byla
vykoupena ztrátou mikrofonní vysílačky.
Ve výčtu těchto krádeží bychom mohli pokračovat ještě velmi dlouho. Píšeme ale o nich hlavně proto, aby bylo jasné, že kapela považuje drtivou většinu fandů za velice solidní a nikdy na ně nezanevřela. Každý, ve světle těchto událostí určitě pochopí, že opatrnosti není nikdy dost a že ne vždy se můžeme neomezeně otevřít fandům, to se prostě občas nevyplácí.
12.příběh :
Libor hořel
Na finálový večer Rockfestu 1988 v pražské Lucerně se KERN velice důkladně připravoval. Koncert měl začínat nástupním playbackem, v němž muzikanti měli zaujmout pozice v naprosté tmě a s prvními tóny live muziky měl být odpálen i speciální ohňový efekt. Ten přichystal Tony, když do kojejnice podél celého pódia napěchoval střelnou bavlnu. Vzhledem k velice špatné ventilaci v sále měl manažer Luboš Brunclík nachystán i kbelík s vodou a to hlavně pro případné polévání předních řad
přeplněné Lucerny.
Vše probíhalo podle scénáře, když uprostřed playbacku si Tony povšiml, že krátkozraký Tygr Libor omylem stojí přesně nad kolejnicí s výbušninou. Varovný řev : "vole, uhni " zanikl v hluku rozparáděných diváků a s prvním akordem pochopitelně nic netušící technik oheň odpálil. Hořící stěna o výšce asi 4 metry
překvapila i samotného Tonyho, ale nebyl čas na estetické prožití, jelikož uprostřed hořel jasným plamenem v novém kostýmu nebohý Tygr. Jediný, kdo zareagoval, byl manažer Luboš Brunclík, který připravený kýbl s vodou použil jinak, než si kapela představovala - a to na uhašení ohromeného Libora !
Po ukončení koncertu dělali hudebníci pár rozhovorů do novin a dodnes si nejvíce pamatujeme chválu jednoho renomovaného kritika, který naprosto vážně opěvoval KERN, protože hořícího muzikanta do té doby ještě Praha neviděla ...
13.příběh :
J.Albert Kronek propadl ze zeměpisu
Natáčení televizních pořadů bývalo vždy spojeno s velmi nudným čekáním, než se nainstalovaly kamery a režisér vše doladil atd. Toto čekání zpravidla
kapela, k nelibosti manažera, trávila v přilehlých barech a tak se není co divit, že někdy bývali muzikanti po celodenním posezu trošku veselejší ... Při samotné akci pak režisér zahltil kapelu spoustou informací typu - teď musíš stát tady, dívat se do kamery č.6, pak se po dvou taktech otočit do č.7 atd. - no a tady se pak dělaly chyby !
Jednu takovou taškařici absolvoval KERN na košickém hokejovém stadionu a měl to být navíc i přímý přenos, což přinášelo obavy z nevratných průšvihů.
Kapela se opět sousřeďovala v baru a J.A.Kronek konzumoval svoje oblíbené ovocné víno a neustále nevrlejšího manažera odbýval tím, že v tom prý není vůbec
žádný obsah alkoholu. Osudná chvíle nastala krátce po 20 hodině, kdy se nabuzení hudebníci vrhli před zcela zaplněnou košickou halu a Jára pronesl do kamer historický pozdrav : " Ahoj, Ostravo ! "
Krátce po natáčení nechtěl Jara uvěřit smíchu muzikantů, ale rozchechtaný tým, z přenosového vozu, ho v opakovačce přesvědčil. Od té doby se kiksy muzikantů komentovaly pouze milosrdným zvoláním - ahoj, Ostravo.
Inu, i mistr tesař se někdy utne ...
14.příběh :
Tony prohrál sázku
Narození potomka bývá všude na světě spojeno s bujarými oslavami a ani Kern nebyl v tomto směru výjimkou. Radostné chvíle očekával Tony při koncertní šňůře po západních Čechách a mučivá nejistota skončila během koncertu v Plzni, když se Tony dověděl, že se mu narodila dcera Šárka. Pochopitelně následovala exkurze po přilehlých hospodách a nakonec kapela zapadla do hotelového baru, kde k tanci vyhrávala skupina.
Příchod Kernu, přes veškerá utajení, nezůstal nepovšimnut a kradmé pohledy barové kapely dávaly tušit leccos. Po chvíli došlo k prvním přátelským kontaktům obou táborů, v rámci nichž se tihle muzikanti pochlubili, že na přání jsou schopni cokoliv zahrát. Rozjařený Tony se rozhodl zvednout hozenou rukavici a vsadil se o bednu šampaňského, že nebudou umět krásnou moravskou "Když jsem šel z Hradišťa".
Barová kapela zasedla a velice pěkně a stylově píseň zahrála a šampaňské měnilo majitele.
Tony ale na to i po letech vzpomíná jako asi na nejlepší chvíle, i když dcera Šárka už pěkně povyrostla a někdy tatínkovi docela slušně odmlouvá ...
15.příběh :
Sláva obelstil francouzkou policii
Z vystoupení ve francouzském Dijonu se vracela unavená kapela pozdě v noci a na německých hranicích se kluci dohodli, že zastaví autobus a trošku se prospí. Po 4.hodině ranní si potřeboval "ulevit" Tony a po otevření dveří s hrůzou zjistil, že je autobus obklíčen francouzskou policií a než se zmohl na nějakou reakci, začala razie. Jediný kdo alespoň zachoval humor byl Karel, který ironicky jednoho četníka pozdravil : "ahoj, Kryšote !", ale byl ihned umravněn tlumočníkem, že prý bychom si mohli takové fóry šeredně odskákat.
V průběhu zásahu KERN vůbec netušil, o co vůbec jde, nicméně zachmuřené tváře policistů nevěstily nic dobrého. Tito se po půl hodině z autobusu stáhli ke svým zásahovým vozidlům, odkud k nám dolehl z vysílaček rozzuřený hlas někoho vyššího a my jsme konečně pochopili, že se tady asi hledají omylem
drogy.
Četníci se tedy opět vrhli do autobusu a vše se opakovalo s mnohem větší intenzitou - vyhazovali nástroje, jeden dokonce řezal čalounění, až nakonec s vítězným pokřikem jeden četník zdvihl nádobku s bílým práškem. Policisté se shlukli k sobě a zelené tráře muzikantů sledovaly, jak velitel zásahu bere bílý prášek na špičku nože.
Slávek zaúpěl : "to je přece", ale než dořekl, již horlivý četník jazykem prášek znalecky olízl. Ve chvíli, kdy s vyvalenýma očima začaly četníkovi hustě z úst vycházet bubliny, jsme konečně zaregistrovali i zbytek Slávkovy věty - "to je přece můj prášek na praní".
Napjatá atmosféra rázem povolila a za veselého smíchu z obou stran jsme přijali omluvu a zakrátko pokračovali v návratu domů.
Holt, pánové, heroin musíte hledat jinde, my jsme spíš na ty buchty a čaj ...
16.příběh :
Slávek zničil kapelníka
Během své činnosti se žádná kapela na světě nevyvaruje různým tvůrčím krizím a i KERN v tomto směru rozhodně nijak nevybočoval.
Jednu takovou krizovku řešil ustaraný kapelník Tony pohovorem s muzikanty na hotelovém pokoji, někdy v polovině roku 1988. Atmosféra houstla s přibývající razancí Tonyho monologu a apatičtí muzikanti tupě zírali před sebe, zcela neschopni najít nějaké řešení. Do naprosté frašky se však debata dostala
po triumfální závěrečné Tonyho otázce : "Chcete zase tvrdě makat anebo se jen válet ? ". Slávek, do té doby úplně mlčenlivý, vstoupil do dějin řka: "Já bych se tedy raději válel". Následoval bujarý řehot a i pro Tonyho to byla nová zkušenost v tom, že se někdy dají věci řešit i humorem.
Slávek vůbec proslul jinými neméně slavnými výroky a to např. když někdo z kapely kritizoval, jak lidé ruší v kině s různými sáčky od bonbónů. Suše anglicky odvětil, že on si tam také nosí svačinku, ale bere sebou zásadně špek - ten prý nešustí ...
17.příběh :
Kern a Fernet
První období činnosti KERNU lze s jistou nadsázkou označit jakožto fernetové. Tento výživný nápoj tehdy začal proudit do českých zemí a někteří muzikanti
mu odolávali jen s nejvyšším vypětím sil.
Na jednom koncertu v Dolních Kounicích vypátral hlavní pořadatel, že má Tony narozeniny a hned vzápětí jej obdaroval litrovou pozorností značky Fernet. Láhev byla v silném nebezpečí, takže ji opatrný Tony rychle schoval, leč toto neuniklo slídivému oku Tygra, který posléze začal spřádat své mrzké plány. Jeho chvíle nastala v okamžiku, kdy Tony odešel účtovat. Při následném předávání peněz muzikantům nebylo možné přehlédnout Liborovu nejistou dikci a občasné vrávoravé pohyby a v tom to, hrome, prasklo - nebohý Tygr se zachoval stejně hnusně jako Baloun ve Švejkovi. Prázdná láhev se smutně válela pod stolem a informace, že to bylo moc dobrý, byla Tonymu slabou omluvou.
Při zpáteční cestě nešťastník naštěstí rychle usnul, takže nemusel vnímat ukřivděné spílání poškozené strany. Později se vše zklidnilo a jako doklad tomuto období vznikla píseň Fernetový oči. To už ale kapela vstupovala do údobí pivního ...
18.příběh :
Havárie
V začátcích profesionální dráhy vozil kapelu autobusem motocyklový závodník Jirka Mrkývka a na jeho svérázné řízení má KERN nesmazatelné
vzpomínky. Jedna taková příhoda se váže na cestu na koncert do jedné vesnice poblíž Českých Budějovic.
Už tradičně jsme nabrali zpoždění v Brně, a tak se není co divit, že Jirka na to závodnicky dupnul a kapela jen s vytřeštěnýma očima sledovala rychle se měnící krajinu. Jediný Karel nevzrušeně zamíchal karty a nutil techniky k svému oblíbenému mariáši. Tony, jakožto navigátor, asi trošku selhal, protože jsme se pojednou ocitli na úzké okresní silnici II.třídy a samozřejmě hned před námi brzdil provoz pomalu jedoucí traktor. Jirka zkušeně vyhodnotil situaci a přes varovné volání "tam se nevejdeš", začal předjíždět v místě, které bylo lemováno hlubokým příkopem. Než bys řekl švec, s autobusem se utrhla krajnice, stojící Tony byl vymrštěn na palubní desku a po chvíli se rozhostilo vyzývavé ticho. Jen Karel nechápavě křičel, že mu došla právě dobrá karta, jinak ostatní leželi podivně rozeseti po autobusu.
Postupně jsme se vydrápali ven a poté zjistili, že vozidlo leží na boku, mírně zvednuto dopředu. A teď, babo raď !!
Manažer Luboš Brunclík ihned zapojil do záchranné akce všechna okolní zemědělská družstva, protože se záhy ukázalo, že jeden vyprošťovací jeřáb na několikatunový kolos evidentně nestačí. Po nervydrásajícím manévrování se podařilo autobus zdvihnout na vozovku a to ve chvíli, kdy už měl začínat výše zmiňovaný koncert.
Umazaní a potrhaní muzikanti rychle nasedli a ke cti tamnějšího publika slouží to, že nejen poklidně vyčkalo, ale pomohlo i nošením aparatury a koncert mohl být odehrán.
Velké díky patřily pochopitelně Lubošovi, ale i bezejmeným pomocníkům ...
19.příběh :
Návštěva vinného sklepa
Zájezd do Francie se stal zdrojem mnoha historek,z nichž vytane třeba i pozvání do vinného sklepa,které jsme zprvu ani nechtěli přijmout. Jsme totiž rodilí Moraváci a v tomhle jsme nespatřovali nic nevšedního, nicméně byli jsme hostiteli ubezpečeni, že nás čeká opravdu krásný zážitek.
Naši průvodci skutečně nelhali, jelikož po zaplacení 60ti franků na osobu nás uvítalo podzemní bludiště s asi 10 km chodeb, vysekaných do skalního masívu, kde vždy asi po dvaceti metrech zívalo malé, spoře osvětlené náměstíčko, po jehož obvodu trčely známé zaprášené láhve nejrůznějších vín. Uprostřed byl stůl a tam se koštovalo dle libosti. Chodby byly lemovány artefakty (např. sochy od Davida), ale my jsme hlavně věnovali svou přízeň ochutnávce vynikajících burgundských vín. Po absolvování asi deseti náměstí se oči muzikantů začaly podivně lesknout a v bludišti se vydal zmateně každý jiným směrem.
Po čtyřech hodinách se první vypotácel Tony a pak byli postupně vynášeni další členové kapely,z nichž byl na posledním místě Karel, kterému čouhala ještě památeční flaška z kapsy.
Toto naprosté fiasko vyhodnotil manažer Lubomír Brunclík slovy : " ještě jeden takový český zájezd a můžou to tady rovnou zavřít !! ".
20.příběh :
Celý Kern zbledl
Na koncerty v malé osadě Skalička u Kuřimi se kapela vždy velice těšila, protože zde bývalo výborné publikum a skvělí pořadatelé. Jedna akce
ale i po letech v nás vyvolává pobavené vzpomínky a upřímný smích.
V průběhu jednoho takového koncertu nám pozorný pořadatel nabídl v rámci občerstvení i párky z místní udírny, což muzikanti s povděkem přijali. Během tohoto malého pohoštění hráči nic netušili, jen Karel namítl, že ty buřtíky mají podivnou železitou příchuť. Byl však v žertu odbyt, že se na vojně mockrát jedly i horší věci.
Druhý den jsme měli hrát na velké akci v Pohořelicích, ale již po ránu začali pociťovat mnozí známé křeče v žaludku. Nejvíce to asi zasáhlo Tonyho, který vynalezl i nový lékařský pojem a to tzv. stereoblití (což je současná kombinace zvracení a průjmu, přičemž nešťastník sedí obkročmo na WC a neví, co dřív. Do Pohořelic přijela kapela řádně zdecimovaná, pouze Járovi se zdravotní komplikace záhadně vyhnuly. Snad nemusíme zbytečně podrobně líčit komické situace během hraní, kdy jednotliví hudebníci mizeli z pódia v průběhu produkce a byly i okamžiky, kdy tam zápasili jen dva. Největší krize přišla na Karla až ve druhé polovině, kdy se zmučeně na bubenické stoličce pouze obracel dozadu, tudíž výpadky ve hře byly maximálně dva takty. Jára si vše velice pobaveně užíval a proto jako malou pomstu jsme mu alespoň schovali večeři ...
21.příběh :
Karel řídí požární poplach
Oslavy vítězství v anketách bývaly vždy v Kernu bouřlivé, ale jedna probíhala poněkud atypicky. Umístění v jedné hitparádě tradičně kapela zapíjela v jednom hotýlku na severu Moravy, přičemž se "schůze" protáhla do pozdních nočních hodin. První odpadl zmožený Tony, který přišel o vrcholný bod programu a až teprve ráno mohl řádně celou pohromu ocenit.
Po ranním probuzení Tony zjistil před dveřmi svého pokoje podivný poprašek nahnědlé hmoty, což omylem považoval za nějaké jarní pyly z topolů, avšak záhy si uvědomil- hrome, je přece listopad a to asi žádný pyl nebude !!
Při následné pátrací akci s hrůzou postupně objevoval prázdné pokoje spoluhráčů, které byly celé obarveny týmž hnědým práškem ( a to včetně postelí ) - no a muzikanti nikde. Ti byli postupně nalézáni v přilehlých lokálech a začali postupně vydávat svědectví o finále večírku. Pánové si cvičně vyhlásili požární poplach a ten pak dovedli k naprosté dokonalosti za použití všech dostupných hasících přístrojů.
Když Tony, z pozice kapelníka, zdrceně buzeroval celou sestavu, bylo mu na závěr technikem Milanem Kousalem sděleno na omluvu následující : " buď rád,že se nepodařilo uvést do chodu místní hydrant - to by teprve bylo tóčo ..."
22.příběh :
Tony u výslechu
Úvodem je třeba říct, že tento příběh píšu pro mladší ročníky, aby si uvědomily rozdíl v práci policie totalitní a té dnešní. Na tu občas nadáváme, třeba když dostaneme pokutu za rychlou jízdu, ale vždy s odstupem si vše srovnáme bez emocí a ten dnešek vypadá rozhodně mnohem líp.
Během jednoho koncertu za totáče se k Tonymu přiblížila vnadná servírka a do ucha mu sdělila, že se má neprodleně dostavit k místnímu policejnímu bossovi a aby ji tedy v tichosti následoval. Tony to považoval za povedený vtip, ale nervózní pohyby ženštiny rozhodně jiný výklad nepřipouštěly. Po projití složitého spletence chodeb se Tony ocitl v restaurační kuchyni, kde se mu naskytl bizarní a nezapomenutelný obrázek. S nohama na stole seděl zarostlý policejní kapitán, zřejmě místní Alipaša. Levou rukou kouřil tlustý doutník a jeho pravá ruka končila někde nedefinovatelně pod sukní další děvy v dresu servírky. Policajt svoji ukázku
moci začal ihned zúročovat a silně podnapilým hlasem sázel jednu hloupější otázku za druhou. Např. - proč hrajete, co vás na tom ještě baví, tohle si - soudruzi - asi odskáčete atd. atd. Tony na to celou dobu udiveně civěl a při úsečných odpovědích přemýšlel, zdali se mu to nezdá. Kapitán zakončil svůj kabaretní výstup několika nesmyslnými bláboly typu - sejdeme se na oddělení, tam si vás všechny podám anebo - s vámi,soudruzi, do uranových dolů. Tony byl vzápětí milostivě propuštěn a vystoupení mohlo pokračovat. Pochopitelně divákům jsme ani nic neříkali, tohle by asi nikdo neuvěřil. Kapela dodnes nepochopila, co tahle ukázka policejní blbosti měla znamenat, snad jedině to, že se nebohý kapitán chtěl předvést před svým harémem, ale v tom případě to bylo docela ubohé.
Těm, kteří teď zuří, chceme sdělit zajímavý epilog. Krátce po revoluci někdy v roce 1991 se náhodně Tony doslechl, že zmíněný policajt byl vyhozen ze služebního poměru kvůli chlastu. Boží mlýny prostě melou pomalu a ani se nedivíme ...
23.příběh :
Výbuch
První polovina osmdesátých let byla pro nás obdobím nejenom hledání projevu hudebního, ale i časem různých scénických efektů. Nemohli jsme tudíž zapomenout ani na rozmanité dýmy, ohně, výbuchy a podobná potvorstva. Tohle se mnohdy odehrávalo bez patřičných zkušeností, takže průšvihy bývaly na denním pořádku.
Nejvíce v tomto ohledu vzpomínáme na jeden koncert ve Vyškově, kde se kapela rozhodla vyzkoušet cvičné výbuchy z tajemného prášku, který pro nás
vyrobil jeden brněnský pyrotechnik - amatér. Naši technikové byli s výbušninou obeznámeni jen povrchně, a tak první dávku poněkud zvýšili a navíc pevně obalili do několika vrstev tvrzeného PVC.
Koncert zdárně gradoval, většina diváků nadšeně aplaudovala vestoje na židlích, když v této chvíli osvětlovač na dálku výbuch odpálil. Další vteřiny lze zrekontruovat jen zhruba, neboť zkoprnělí diváci popadali ze židlí,ze stropu se tiše snášela omítka a z oněmělé kapely předstíral hraní pouze Karel, zatímco ostatní hráči utrpěli krátkodobý šok se ztrátou orientace a sluchu.
Po koncertě seděla kapela beze slov asi čtvrt hodiny v šatně a nikdo nebyl schopen pochopit,co se vlastně stalo. Až po čase všem došlo, že takové, na koleně vyrobené věci prostě do našeho projevu nepatří a jsme jen rádi, že tato zkušenost nebyla zaplacena žádnou škodou ani zdravotními komplikacemi.
Dnes již skupiny spolupracují s profesionály i v této oblasti, ale objevitelská léta osmdesátá v nás zanechávají tyto nostalgické stopy....
24.příběh :
Přišli jsme o náklaďák
Na počátku své činnosti musela kapela řešit obdobné organizační strasti,které se nevyhnou žádné skupině, která chce vyrazit z příšeří zkušebny na prkna zvaná showbyznys.
Mimo jiné jsme museli zajišťovat přepravu naší nástrojové aparatury a osob. Rozhodli jsme se k radikálnímu řešení a po ročním hraní „ do kasičky“ jsme složili trošku peněz, další část zapůjčilo příbuzenstvo a tak mohl být zakoupen náklaďáček zn.Barkas, který hned vzápětí začal sloužit. Jeho role byla nevděčná, neboť byl až po strop napěchován aparátem a jen s vypětím všech sil svého zmoženého motoru plnil své historické poslání.
Po určité době provozu začalo auto protestovat a na denním pořádku byly nejrůznější závady, z nichž nejvážnější se zdála podivná vůle na pravém předním kole. Tony proto rozhodl, že se nebude zbytečně riskovat a vyslal do boskovického autoservisu zvukaře Standu, aby věc prověřili. Po návratu z opravy Tony zjistil, že servis omylem provedl opravu na levém kole, ale to již byla sobota a s ní další koncert v Rakšicích u Moravského Krumlova. Nedalo se tedy nic moc dělat a vyrazili jsme, pro jistotu i s doprovodem osobního vozidla.
Když už jsme byli těsně před Krumlovem, dodávka podivně zavrávorala a zděšení muzikanti sledovali v poli mizící pravé přední kolo. Vozidlo jsme odstranili na krajnici, zajistili nezbytným výstražným trojúhelníkem a jali se rychle shánět pomoc. To ale za totáče byla naprostá naivita, servisy v sobotu prostě nefungovaly, takže jsme stěží zvládli sehnat náhradní auto a s odřenýma ušima vystoupení odehrát.
S příjezdem povolané odtahovky nastal problém – náklaďák zmizel !!! Po kontaktu na místní policii jsme zjistili, že vozidlo se stalo obětí kuriózní dopravní nehody. Přiožralý místní občan, se tudy řítil nepřiměřenou rychlostí a auto srazil ze svahu dolů. Tady se nám naskytl smutný pohled na slisovanou karoserii a navíc někdo z auta vykradl veškeré příslušenství (lékárna, nářadí, náhradní díly, lano atd.) – prostě nějaká malá česká svině využila situaci. Barkas byl natolik zničen, že se již ani nevyplatilo ho opravovat, takže putoval do šrotu.
Jako smutný epilog byla Tonyho účast na soudním řízení ve Znojmě, kde byl po pětiminutovém líčení viník odsouzen, což byla slabá náplast na všechny nervy, spojené s touto událostí. Nejsympatičtější na těchhle průserech je to, že nás nikdy nezlomily a Kern pokračoval ve své činnosti, jakoby se nechumelilo …
25.příběh :
Poznali jsme strakonického dudáka
Úvodem je třeba předeslat, že při jedné cestě do Strakonic kapela žertovala na téma strakonický dudák, přičemž je nutno ovšem podotknout, že v pánské mluvě má toto slovní spojení poněkud jiný význam a většina národa tuší jaký.
Z výše uvedených důvodů jsme proto do tohoto města přijeli ve velice dobrém rozmaru a to jsme netušili, že se naše nekalé pánské pudy tak nasytí. V průběhu koncertu totiž jedna vnadná posluchačka zaujala celý KERN nejprve tím, že se postupně zbavovala oblečení a mimo jiné hodila po muzikantech i digitální hodinky, které tehdy patřily mezi tzv. nedostatkové zboží, nicméně kapela hleděla úplně jinam. Obzvláště Tony, který patří mezi vyznavače horních ženských partií, byl zcela u vytržení a napjatě očekával odhození posledních částí výstroje. Když k tomu posléze došlo a lepá děva se začala drápat vzhůru za kapelou, vyrojila se vojenská ochranka a začala tenhle opravdu výstavní skvost tlačit dolů. Vykonávali tuhle záslužnou činnost vskutku zodpovědně a dotyčnou tlačili pryč za ty dudy - to ve chvíli, kdy koncert skončil.
S posledním taktem dívka procitla z extáze a zasahujícímu vojáčkovi ubalila takovou facku, že mu brní hlava zřejmě dodnes. Načež milá Xena zmizela v davu a už jsme ji nikdy nespatřili.
Dudáčku, dudáčku náš - kdepak ty hnízdo máš ..
26.příběh :
Naše malé provokace
Různé naschvály a poťouchlosti jsou součástí všech dobrých partiček a i my v Kernu jsme jich několik zaznamenali.
Zrovna nedávno při zkoušce jsme si připomněli jeden takový příběh, který byl spojen se známým příznivcem hezčí poloviny lidstva - prostě s naším milým zpěváčkem J.A.Kronkem.
O přestávce jednoho koncertu kapela zvědavě pozorovala Jardovy kroky a zároveň sledovala vzrůstající nervozitu osvětlovačů. Mezi řečí jsme se dozvěděli, že se hoši vsadili a vzápětí narafičili do jednoho místa za oponou pár silných světel - tady bylo očekávané kolbiště lásky.
Přesně, jak pánové předpokládali, se i stalo a Jára se v naivní víře, že je nezpozorován, kradl zákulisím do vysněného azylu. Po asi pětiminutovém vyčkávání kluci konečně zapnuli všechny reflektory a začalo peklo umocněné
nadšeným chechotem kapely. První vyletěl rozcuchaný Jára a vztekle řval něco o blbcích, chvíli po něm se snažila nepozorovaně zmizet i dotyčná spoluobčanka. Nemusím dodávat, že zbytek koncertu nás Jarda probodával výhružnými pohledy, naopak muzikanti se velice bavili.
Konečný epilog vyšuměl při zpáteční cestě, kdy Jára na naše provokativní poznámky zprvu nereagoval, ale nakonec se projevil opravdu velkoryse tím, že kapelu pobavil náznakem toho, co se dělo za oponou po rozsvícení - dotyčná
prý byla tak vyděšena, že přešla bleskově z milostného tykání na úřední vykání ...
27.příběh :
Překvapení
Některá vystoupení bývají zcela atypická, a to z nejrůznějších příčin. Kernu se takový koncert přihodil na jednom tradičním brněnském veletrhu, kam jsme byli víceméně nahnáni tehdejším svazem mládeže a takové nabídky nebylo radno ignorovat.
Až těsně před akcí jsme s hrůzou zjistili, že náš koncert se bude prolínat s módní přehlídkou a jednu píseň s námi povinně zapěje nějaká svazácká superstar.
Muzikanti přirozeně příliš nejásali a ani zvuková zkouška s výše uvedenou hvězdičkou jim náladu příliš nespravila. Situace se však dramaticky zlepšila příchodem manekýn, které se navíc začaly producírovat v naší šatně. Vzduchem poletovalo spodní prádélko
a rozkurážení hudebníci předstírali nezájem. Dívky byly zřejmě na podobné bojové podmínky navyklé, takže s nějakým diskrétním zahalováním si nedělaly
starosti. V důsledku tohoto radostného vyrušení začaly ve hře Kernu dominovat velké kiksy. Zlé jazyky tvrdí,že jich od té doby už nikdy nebylo víc, snad je nutno pouze dodat, že rozjásaný Jára zpíval o třídu lépe, i když některé verze písní byly dost podivné.
Na závěr klukům nevadila ani dodatečná informace, že hráli zadarmo a byl to asi jediný kšeft v dlouholeté historii kapely, kdy se všichni drželi zcela dobrovolně v šatně a "velmi zodpovědně" se chystali k produkci ...
28.příběh :
Pašeráci
Slušné nástrojové a technické vybavení bylo vždy jednou ze základních podmínek úspěšné kapely, ale za totáče panovala v této oblast opravdová
džungle, kde přežívali jen ti otrlejší. Problém byl už nejenom ve shánění nemalých pořizovacích částek, ale i v následné přeměně na marky či dolary
a v další fázi v uskutečnění onoho obchodu, kde vystresovaný muzikant čelil hrozbě ztráty peněz, popotahování na policii a vlastní skandalizace.
V roce 1987 potřeboval tehdejší zvukař Kernu nový mixpult, a tak jsme ukuli důmyslný plán, jak pult dostat do Brna. Jedna naše známá obdržela peníze, mixpult měla zakoupit v Mnichově, převézt ho přes Rakousko a Maďarsko na slovenský hraniční přechod, kde jsme očekávali nejmenší potíže.
Ve smluvenou hodinu stáli pobledlí hoši na zmíněném přechodu, a když se známá konečně objevila, zdálo se, že je vše OK. Nutno dodat, že pro oklamání
celníků byl mixpult zcela zozebrán a deklarovám jako náhradní díly. Když už se celní procedura chýlila zdárně ke konci, zjevil se na scéně aktivní celník, který
něco tušil a k našemu vzteku začal řvát, že tohle tedy oni řešit nebudou, že se zboží zapečetí a o všem rozhodne brněnská celnice, která byla vyhlášená svou přísností. Když začal během těchto pohrůžek hledat pečetící kleště, všiml si Tony, že dotyčný má hodně vypito a podle toho i probíhalo zapečetění. Na rozloučení nám celník sliboval všechny možné postihy, takže jsme se vraceli ve velmi sklíčené náladě.
Na polovině cesty napadlo Tonyho překontrolovat
kvalitu celního zabezpečení a tady jsme zjistili, že celníkova opilost byla důvodem naší pozdější radosti. Podařilo se nám totiž postupně škvírami vytahat
většinu obsahu, a tak jsme na brněnskou celnici dovezli v balíku jen pár bezcenných bočních plechů.
Ještě dnes nám jako rajská hudba zní v uších
klení Brňáků, proč je slovenští kolegové otravují takovými kokotinami ...
| |
|
|
|
|
